PORTHEIMKA (BUQUOYKA)

Celkový pohled na Portheimku z parku.
© Herbert Heissler - 19.9.2001

R. 1722 koupil K.I. Dienzenhofer část smíchovských pozemků, které v předhusitské době náležely kartouzskému klášteru a po r. 1620 Michnům z Vacínova, a do r. 1728 tu postavil letohrádek pro svou rodinu. Je to jednopatrová prostá stavba s bohatě zdobeným zahradním průčelím, v jejímž přízemí vyniká salla terrena, v 1. patře pak mramorový oválný sál s nástropní freskou V. V. Reinera Bakchanále z r. 1729; později byla přistavěna ještě po obou stranách přízemní křídla. Po smrti stavitele v r. 1752 byl letohrádek pro spory mezi dědici prodán. Od r. 1758 byl majetkem Františka Leopolda hraběte z Buquoy-Longuevalu, který vybudoval v zahradě, sahající až k Vltavě, oranžérii, fíkovnu a skleníky a pořádal tu četné slavnosti (z té doby pochází název Bukvojka). Ale již jeho dědic letohrádek pronajal a byla tu zřízena zahradní restaurace. Špatně udržované sídlo chátralo a r. 1804 je získal F. Delorme pro svou továrnu na cikorku. R. 1828 koupili objekt Mojžíš a Juda Porgesové z Portheimu, kteří postavili u Vltavy kartounku a v bývalém letohrádku si zřídili rodinné sídlo. Mořic z Portheimu dal potom zvýšit postranní křídla o patro; v 70. letech tu Josef Portheim vytvořil hudební středisko a pořádal v mramorovém sále koncerty s vynikajícími umělci, mj. i s vlastním kvartetem, v němž byl violistou Antonín Dvořák. Pro stavbu baziliky sv. Václava odkoupilo město Smíchov část zahrady a r. 1884 dalo zbourat jižní křídlo budovy, čímž byla porušena její symetrie. I sám původní letohrádek byl ohrožen regulační čarou, ale Portheimům se podařilo jej zachránit; zvýšení úrovně okolních ulic však škodilo zahradě i stavbě. Po druhé světové válce byla zahrada otevřena veřejnosti a letohrádek je upraven na výstavní objekt.